Návratdoreality s Chlapa už ve svém životě nechci

Marice připadalo, že život už ani nemůže být krásnější, splnily se jí i ty nejodvážnější sny. Jenže pak přišel šok.Dostudovala jsem vysokou školu, a abych si vylepšila angličtinu, rozhodla jsem se odjet pracovat do Austrálie,“ vypráví Marika. „Našla jsem si informace a seznámila jsem se přes Facebook se slečnou, která nabízela levné ubytování. Domluvila jsem se s ní, zabukovala letenku a vycestovala jsem do Sydney.“

Neznámý cizinec

„Let byl neskutečně dlouhý, i s přestupy to bylo nějakých 27 hodin. Měla jsem ten den opravdu smůlu. Nejenže jsem byla úplně rozlámaná, ale ke všemu se mi ztratily kufry. Byla jsem vzteky bez sebe. V příruční tašce jsem měla jen doklady, peníze a mobil. Sedla jsem si před letiště na obrubník a musela jsem se tvářit dost nešťastně, protože ke mně přistoupil sympatický kluk.

Ptal se, co se stalo a jestli nepotřebuji někam odvést, že zde má auto. Jeho nabídku jsem neodmítla, ale poté, co jsme dorazili na místo, jsem poděkovala a nechala ho odjet bez jediného slova. Později jsem toho litovala, mohla jsem zde mít alespoň někoho známého a i práce by se mi hledala určiě lépe. Kufrů jsem se dočkala po dvou dnech.

Stefanie, slečna, u které jsem bydlela, mi pomáhala najít zaměstnání. Nechtěla jsem někde mýt nádobí, ale snažila jsem se najít něco, u čeho bych mohla odpoledne navštěvovat kurzy angličtiny. Po týdnu jsem objevila práci v jednom podniku přímo u Opery, kde jsem nastoupila jako barmanka.“

Budu se vdávat!

„Po čtyřech měsících jsem si našla už spoustu známých a život mi tady připadal takový jednodušší. Tehdy večer přišla do baru skupinka právníků a já v jednom z nich poznala toho kluka, který mě oslovil na letišti. Dali jsme se do řeči a zjistili, že toho máme hodně společného. Po práci mě doprovodil domů, vyměnili jsme si čísla, a tak začalo mé období zamilovanosti. Všechno mi vycházelo, práce, studium a já byla šťastná.

Michael, můj přítel, pro nás pronajal nádherný byt kousek od pobřeží. Bylo nám spolu tak krásně, že jsme začali mluvit o svatbě. Tedy, upřímně, začal s tím Michael. Mně to přišlo ještě trochu brzy, znali jsme se teprve čtyři měsíce, ale růžové brýle převažovaly nad racionálním rozumem. Začali jsme plánovat a já nadšeně volala rodičům tuhle úžasnou novinu. Ti byli hodně zaskočení, ale prý je to můj život, a pokud si to přeji, nemají námitky.

Michaelova rodina pocházela z Anglie, tak jsme se dohodli, že svatbu uděláme v Evropě, na mé přání přímo v Praze. Ve všem, co jsem chtěla, mi Michael vyhověl. Sama pro sebe jsem si říkala, že lepšího chlapa jsem si snad nemohla ani vysnít. Většinu formalit jsem zařídila e-mailem, ale něco jsem musela vyjednat osobně. Tak jsem navrhla, že vyrazíme společně do Prahy a zůstaneme tam do svatby, která byla v plánu za měsíc. Michael řekl, že zde má ještě neodkladné schůzky a že tedy přiletí za pár dní za mnou. Byla jsem z toho trochu smutná, jenže jsem chápala, že práce nepočká, a tak jsem odletěla sama.“

Srdce na kusy

„Naši byli nadšení, že mě vidí, prý jsem se změnila do krásy a září ze mě štěstí. Všichni byli zvědaví na mého budoucího manžela, kterého zanedlouho poznají. Tenkrát bylo úterý. Michael měl dorazit letad­lem v 11:45. Nedočkavostí jsem přešlapovala v letištní hale. Z letadla už vyšli všich­ni cestující, ale Michael mezi nimi nebyl. Nevěděla jsem, co se děje, ještě včera mi psal, že nasedá do letadla. Volala jsem mu na mobil, ale hlásilo mi to, že číslo je odpojené. Byla jsem zoufalá, měla jsem o něj hrozný strach. Neuběhl den, kdy bychom spolu nemluvili, nepsali si.

Volala jsem tedy Stefanii, bývalé spolubydlící z Austrálie, zda by mi nemohla zjistit, jestli je Michael v pořádku. To, co se odehrálo, je až k ne­uvěření. I teď, po třech letech se mi svírá žaludek, když vám to takto píšu. Stefanie mi volala týž večer, už z jejího hlasu bylo poznat, že mi řekne něco, co asi nebude příjemné. Ale její slova bodala jako nůž.

Nejdříve zajela do jeho firmy, kde jí bylo řečeno, že Michael má pár dní dovolenou, protože se žení. Na tom by nebylo nic divného, byla to přece pravda. Ale to nebyl konec. Jeho ženou jsem neměla být já, ale jeho dlouholetá přítelkyně, se kterou čeká miminko. „Tohle přece není možný,“ vyhrk­la jsem a Stef pokračovala. Rozjela se do našeho bytu a viděla tam Michaela s ně­ja­kou slečnou, jak se objímají a odpočívají na zahradě. Dokonce s ním i mluvila.

Řekl jí, že mi to chtěl oznámit po své svatbě. Ale že když dorazila Stef, tak mi může vzkázat, že je konec, že jsem byla jen omyl. V hlavě mi běhala jedna otázka za druhou. Co to má znamenat, proč mi lhal, kdo je ta dívka a jak mohl vést dvojí život a já na to nepřišla? Doslova jsem se z toho zhroutila. Naši museli všechno vyřídit za mě, nebyla jsem schopná normálně fungovat. Už jsem ho ani dál nekontaktovala, cítila jsem se ponížená a zneužitá.

Dodnes jsem nebyla schopna mít další vztah. Od té chvíle jsem zanevřela na vše­chny muže a nedokážu si představit, že bych nějakému mohla po této údálosti věřit. Do svého života si muže už nepustím, samota a klid mi vyhovují.“

(kol, Jackie)